Papír 01: Nic není nikdy hotový

Tři roky zpátky jsme stáli v opuštěným vnitrobloku domu, který v Liberci všichni znali jako papírnictví v Revoluční – kdo si tu nekupoval sešity a pera, jakoby v Liberci vůbec nežil. Nad náma se tyčily vzrostlý cypřiše a celej dvůr byl zarostlej hustým náletem. Uprostřed týhle džungle se mezi žlutými keříky zlatýho deště schovávala stará lampa pouličního osvětlení, kulatá sadovka ze sedmdesátek. „Já si to docela dokážu představit,“ řekl někdo z nás a my ostatní přikyvovali. „No ale jak začít, žejo.“ Začít nám nakonec trvalo dva roky.

Dům, ve kterém je dneska Papír, si nechala ještě před válkou postavit YMCA, která vlastnila i budovu na druhý straně vnitrobloku. Stavbu město povolilo s podmínkou, že konstrukce přízemního objektu bude dimenzovaná tak, aby snesla pozdější zatížení třípodlažní nástavbou ve výši sousedních domů, plánovanou po deseti letech. K tomu už samozřejmě nikdy nedošlo. Po válce pak v zadním domě sídlila Ypsilonka a učiliště, vnitroblok byl dlouho veřejně přístupnej a v přízemním domě v Revoluční bylo od osmdesátek papírnictví. To se později přesunulo do ulice Na Poříčí a prostor byl několik let prázdnej.

Nám se klíče od bývalýho papírnictví dostaly do rukou shodou několika náhod. Oba domy nakonec koupil investor z Brna s úmyslem postavit na jejich místě nový bytovky a v práci jsme dostali za úkol je navrhnout. Netrvalo to dlouho a investor držel v ruce výkresy a rendery budoucnosti a vypadalo to, že je o osudu bývalýho papírnictví rozhodnuto. Ale v rychlosti stavebního řízení je Česko někde za Senegalem a Liberec je na tom nejspíš ještě hůř.

„Stejně se tady minimálně pět let nekopne do země,“ říká mi M, když stojíme v Revoluční a skrz prosklený dveře mžouráme do prázdnýho prostoru papírnictví. „Myslíš, jo?“

Je to risk, ale nechtěli jsme dalších deset let chodit kolem prázdnýho místa, který vypadalo jako odpověď na všechny naše nesplněný sny. K měl za sebou bolavou zkušenost z Tiskáren, ale už se taky nějakou dobu poohlížel po místě, kde by se dala dělat současná elektronická hudba. Já už jsem zase nechtěl furt chodit do těch jedinejch dvou barů, který v Liberci existovali. V posledních letech jsme prohlídli stovky inzerátů, mluvili s majiteli a prošli celou řadu prostor. Starý papírnictví v Revoluční bylo příliš dobrý na to ho nevzít, i když třeba jen dočasně.

O několik týdnů později už sedíme u nás v obýváku, na tom nepohodlným gauči, kterej je dneska v Papíru na patře. Ustanovující schůze Papíru. Na jménu jsme se shodli. Nešli jsme pro to daleko a naše sročko se původně mělo jmenovat Albert Hoffmann, ale to nám právnička zakázala. Je nás hodně a peněz je málo.

Největší diskuze je o tom, jestli budeme mít čepovaný pivo nebo jenom lahváče. Zpětně se myslím, že se nám podařilo otevřít Papír díky velký míře optimismu i naivity. Občas to vypadalo, že všichni naši kamarádi, známí i náhodný kolemjdoucí vědí mnohem líp než my, co a jak bysme měli udělat. Jestli vám můžu dát radu, nedávejte nevyžádaný rady. Nejvíc mě štvou ty, co měli pravdu.

Po Vánocích už překreslujeme výkresy křídou na podlahu papírnictví. Prostor bývalý prodejny tehdy vypadal docela jinak. Skrz zalepený výlohy nešlo dovnitř žádný světlo a horní půlku prostoru schovával zavěšenej podhled se zářivkama. Tady bude všude bar, tady schody, tady postavíme patýrko a tady pod ním uděláme záchody, tady pisoáry. Tam budou dveře? Ne, tam pak doděláme šoupačky. Jasně.

Jako dodavatele stavby jsme si tehdy v záchvatu nadšení vybrali takovýho střelce, kterej jednomu klientovi vyseknul barák rovnou podle studie – žádný stavebko ani prováděčka, nic. Zvládnul to tehdy celkem levně, a to jsme potřebovali tady taky. Trochu mě znervóznilo, když jsem mu ukazoval výkresy baru a on na to, že to asi nepotřebuje, že to nějak vymyslí. Později jsme s ním chtěli stavět rodinnej dům v Liberci, než pak úplně zmizel ze světa. Ale partu měl skvělou.

Čtyři chlapi na stavbě moc nemluvili česky, ale rozhodně se neflákali. Každej den cestou do práce kontroluju stavbu. Dole ve sklepě bylo potřeba zbourat příčky a postavit nový. Předstěny směrem do ulice, za který jsme uklidili suť z bourání, nám pomohly odhlučnit dancefloor.

Stojíme ve sklepě a koukáme na odhalenej kus betonový konstrukce. To by mohli kluci oholit všude, ne? Vezmou to dlátem na zbíječce. Tváří se ochotně a několik dní se s tím trápí. Dláto nechává na železobetonu vzor bílých šmouh, který je tam doteď. To nevadí, je to docela pěkný, ne? Nahoře v baru mezitím zmizel podhled a my zíráme na strop. Železobetonová konstrukce dimenzovaná na další tři patra, který nikdy nepřišly, ranní světlo skrze nově odhalený okna do vnitrobloku. Perforovanej podhled ze stropu použijeme na stěnu patýrka.

Otáčím modelem papírnictví v Rhinu a den za dnem se to z monitoru překlápí do reality. Na 3D tiskárně I tiskne speciální spojky, který vymyslel, ze starejch difuzorů zářivek uděláme zavěšený světla nad barem – ty budou měnit barvu. Den za dnem, faktura za fakturou. Jsme blízko, ale docházej peníze.

Speciální kapitolu by si zasloužili profesanti. Elektrikář se vždycky ukázal jednou za čtrnáct dní s tím, že to zvládne příští týden, a pak byl zase čtrnáct dní klid. Rozvody vody a topení nám dělal takovej nasranej starej chlap, kterýmu stavbyvedoucí neřekl jinak než „vodák“. Nemohl se prej na stavbě snést s ostatníma, a tak ho tam posílal vždycky po večerech, kdy jsme tam kolem něj opatrně našlapovali, jak nám, dělníkům i všem ostatním nadával do všeho možnýho. Měl jsem pro něj pochopení, dokud po mně nechtěl, abych mu místo výkresu křídou na baru vyznačil, kde má udělat vývod teplý a kde studený vody. Napsal jsem mu to tam velkým tiskacím písmem. Co myslíte? Udělal to obráceně.

Ale nikdo není dokonalej. Mně se zase podařilo nakreslit svařovaný DJ stoly tak hluboký, že nemohly projít dveřma. Navzdory všemu příkoří jsme ale na začátku dubna stáli v něčem, co alespoň vzdáleně připomínalo funkční bar a natočili si první Plzeň. První testovací mejdan byl v uzavřený společnosti. Možná to bylo nadšením, alkoholem nebo stresem z dokončení, hygieny nebo stavebního úřadu, ale přiznám se, že jsem úplně zapomněl, že se vůbec uskutečnil.

Teď je to rok, co jsme ve sklepě poprvé pustili playery a dali si první drink. Od tý doby se toho v bývalým papírnictví v Revoluční stalo hrozně moc. Přes mejdany, večery v baru, promítání, autorský čtení, přednášky, studentský akce a výstavy až po bazary a kurzy pletení adventních věnců. A doufám, že se toho hodně ještě stane. Je spousta věcí, který chceme dodělat, zlepšit nebo upravit. Nekonečnej seznam domácích úkolů, na který se těšíme. V nejbližší době chceme otevřít zahradu pro provoz přes týden – a kdo ví? Třeba jednou přijde řada i na ty šoupačky na záchodech.

Papír každopádně není hotovej. Nikdy hotovej nebude. Bude se postupně dodělávat a měnit, jak nám jen budou stačit síly – a nakonec, až přijde čas, skončí nebo se změní v něco jinýho, někde jinde. Tak si ho pojďme užít, dokud je.

Je to kolektivní úsilí. Velký poděkování patří celýmu týmu. Aničce, Emě, Dominikovi, Matějovi, Vaškovi, Igorovi, Honzovi, všem barmanům a night managerům. Milošovi, Zdendovi, Kláře i velkýmu Ondřejovi, Robertovi a mnoha dalším, který pomáhali na společnejch brigádách – a samozřejmě vám všem, co do Papíru chodíte. Máme z toho radost.